Jak jsme se vydali za hranice města.
V pátek 6. 12.2024 se značná část z nás vypravila za hranice města, na exkurzi do brněnského Anthroposu. Bohužel jsme se nemohli zúčastnit všichni, protože část z nás těsně před exkurzí onemocněla, jiní si přebírali ocenění ze soutěží a další měli jiné akce. Jelo nás tedy pouze 12. Předpověď na pátek nebyla úplně příznivá, hlásili vydatné sněžení, a tak jsme s napětím očekávali, jaká bude cesta. Ráno nás žádné výrazné sněžení nečekalo, a tak jsme absolvovali cestu do Brna v původně naplánovaném čase, to znamená s třičtvrtěhodinovou rezervou. Měli jsme tedy dost času na to, abychom si dali svačinku a občerstvili se. V deset hodin už na nás čekala paní průvodkyně a mohla začít prohlídka. V přízemí jsme se mohli podívat na předchůdce člověka, ale když jsme vyšli do prvního patra, čekalo nás velké „ach“. Uprostřed haly stál obrovský mamut a prosklenou stěnou za ním jsme viděli ono ohlášené sněžení. Byla to krásná podívaná. Někdo vzdychal nad mamutem, někdo nad sněhem. Absolvovali jsme tři patra, ve kterých jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací. Dokázali jsme odpovídat i na otázky paní průvodkyně, protože část z toho už nám říkala naše paní učitelka v dějepise. Po komentované prohlídce jsme měli čas si prohlédnout exponáty a udělat si pár fotek. Naše pančelka třídní nahnala jednotlivé třídy do skupinek, které pak vyfotila, abychom měli památku. Organizované focení není úplně náš šálek kávy, ale pančelce se těžko odmlouvá. Když jsme si vše prohlédli, šli jsme zpátky ke vstupu. Záchod, obléct a rychle ven. Než jsme vyšli z Anthroposu, bylo venku už pár centimetrů sněhu, a tak jsme si toho chtěli užít. Na parkovišti na nás čekal autobus, který nás odvezl k Janáčkovu divadlu. Odtud už to bylo jen kousek na „Svoboďák“, kde jsme měli hodinový rozchod. Někteří z nás obešli stánky na náměstí, jiní si zašli do „Mekáče" a další navštívili obchody. Celý rozchod trochu narušoval padající mokrý sníh, takže ti, co byli venku a neměli nepromokavé bundy a kvalitní obutí, mohli aspirovat na roli vodníka. Po rozchodu a plni zážitků jsme se vydali směrem k domovu. Ze začátku bylo celkem nejisté, kdy přesně se dostaneme domů, protože u Kuřimi hlásili kolony, ale nám to zas tak nevadilo. Byli jsme v teple autobusu, v taškách jsme si vezli spoustu jídla a mohli jsme si ukazovat, co jsme si kde koupili a sdělovat si, co jsme kde viděli. A pokud by témata k hovoru došly, stále jsme ještě měli nabité mobily a v nich spoustu her. Z původního hororového scénáře, že se domů dostaneme až za tmy, nakonec nezbylo nic. Brnem jsme jeli sice krokem, ale za Brnem už se silnice uvolnily a my jsme mohli plynule pokračovat. I se zastávkou na záchod v Tišnově jsme měli zpoždění oproti původnímu plánu jen asi půl hodiny. Cestou jsme nikoho neztratili, nikdo nezvracel, dokonce nikdo z nás neudělal v autobuse takový svinčík, že by ho paní učitelka musela kárat. Ale jelikož nás opakovaně varovala a chodila nás dozadu pravidelně kontrolovat, nebylo to zas tak těžké tento úkol splnit.
Tuto exkurzi bychom zhodnotili jako „super“ a doufáme, že příště se zase někam vydáme a snad už v plném počtu. Tímto také děkujeme paní učitelce Sochorové za organizaci exkurze.
