U nás nosí dárky Ježíšek. Santa je bez šance.
I když to tak moc nevypadá a sněhu se nedostává, Vánoce se přiblížily mílovými kroky. Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z toho, že musíme nacvičit něco na vánoční besídku a už jsme měli vystupovat. Jelikož patříme na škole stále ještě mezi nováčky a navíc na nás "útočí puberta", jak říká naše pančelka, nemůžeme úplně říct, že bychom z nějaké besídky skákali nadšením. Spíše naopak. Od prohlášení: "Já teda nic dělat nebudu!", "A to jako musíme všichni, jo?", přes "A můžu zůstat doma?", "Já nic neumím a nehodlám to předvádět!", jsme se dopracovali až po "Super, to bude zas trapas.", "Nebudu zpívat, budu jen otvírat pusu, jak to dělají celebrity." Na nějaké horečné nacvičování nebyl prostor, protože ve všech předmětech máme skluz a nikdo z pedagogů nechtěl čas určený k výuce věnovat nacvičování besídky. Nikdo až na pana učitele Ostrého, který tomu obětoval hudební výchovu. Koneckonců, k nacvičování jsme si právě z nedostatku času, absence nápadů a všeobecné minimální chuti cokoliv předvádět, vybrali českou písničku "Vánoční". Měli jsme tam ještě jednoho favorita „Vánoce na míru“, ale tu si k umělecké interpretaci vybrala jiná třída. Jelikož stojíme nohama na zemi, víme, že naše ztvárnění tohoto populárního songu ještě nebylo na úrovni Slavíka či X-faktoru, ale máme k tomu rozhodně našlápnuto a i snaha se cení. Dokonce jsme zašli v naší promyšlené choreografii toporného stání tak daleko, že jsme měli sladěné i oblečení do vánočních barev. Od pančelky jsme po našem výkonu dostali velkou pochvalu za snahu, odvahu, účast a týmovou práci a my jsme rádi, že jsme to přežili a máme to za sebou. Mimo naše jemně stresující vystoupení (prý tím také naplňujeme nějaké ty kompetence, říkala pančelka při motivační řeči) jsme se mohli pokochat čísly dalších tříd. A že se bylo na co dívat. Jinak jsme strávili poslední den před vánočními prázdninami pojídáním cukroví, hraním her a rozbalováním dárečků ve třídě. S pančelkou jsme se domluvili, že letos nebudeme dělat organizované předávání dárečků (tzn. koho si člověk vylosuje, tomu dává dárek), ale necháme to na vůli každého z nás. Jedinou podmínkou bylo, že nebude nějaké oficiální předávání, aby někomu nebylo líto, že nic nedostal. Takže jsme si někteří dali dárky už v šatně a jiní ještě před první hodinou. Alespoň jeden dárek jsme ale dostali všichni. Pančelka každému z nás koupila Rubikovu kostku. Silně ji podezříváme, že si naivně myslí, že se ji celá třída naučí skládat. Ideálně během vánočních prázdnin. Výzva to sice je, ale času málo a motivace k namáhání mozkových závitů se asi jen tak nedostaví. Uvidíme, třeba se někdy budeme ukrutně nudit, vrhneme se do toho a pak už nás nic nezastaví. Společným dárkem pro nás všechny bylo přes 20 nových knih, které nám pančelka dala do třídní knihovničky. Stále ještě doufá, že nás co nejvíc přesvědčí ke vstupu do čtenářské sekty. Repertoár knížek je široký a někteří z nás už pomalu podléhají kouzlu knih, ale sekta IG a „Socky“ stále vede. Dalším dárečkem, zřejmě pro ty, kteří jsou „knihovzdorní“, je sada prehistorických nástrojů zvaných „Klik-klak“. Od pančelky máme už šňůrky, se kterými téměř celou třídu naučila „předávanou“, ale tohle je vyšší level. Dvě koule na špagátku a mají ťukat o sebe jak dole, tak i nahoře. Zatím to považujeme za naprosto neproveditelné a nechápeme, že to těm našim prarodičům vůbec mohlo jít. Ale je to výzva a co dokázali oni, můžeme zvládnout taky.
Takže abychom dokázali, že nejsme Ohio, mid a ani nemáme brain rot, jdeme do toho a kdo dá Rubikovku či Klik-klak, stává se Skibidi Alfou, má rizz, plus aura a je naprosto mad lid. Při vítězném chlubícím tanečku pak může předvést mewing. A náš mileniál pančelka alias Sigma KAT, která je mnohdy úplný boomer na nás bude krutopřísně hrdá.
